Nastala první opravdová emoční rána. Po několika měsících společného každodenního života přišel moment rozloučení. Lidé, se kterými jsi trávil každý den – ve škole, na pláži, po večerech – se chystali domů, nebo pokračovali na cestách napříč Austrálií.

A tady mi došlo, že tahle kapitola se právě uzavírá. A já zase začínám od nuly.

Jsem typ člověka, který si umí vystačit sám. Ale když si zvykneš vídat konkrétní lidi den co den, zažívat s nimi dané momenty, sdílet chvíle… tak je zvláštní je najednou nevidět. Došlo mi, že tohle je ta méně známá stránka života v zahraničí: lidé přicházejí a odcházejí. Neustále.

Roman, slovenský šéfkuchař z práce, mi řekl: „Kamaráde, jsem tu už desátý rok. To, co prožíváš, znám moc dobře“. Každý, kdo tady něco buduje, si tím projde.

Takže jo – trochu to poranilo. Ale zároveň mě to posílilo.

To nejcennější? Získal jsem zpátky plné soustředění. Mohl jsem zase dát 100 % sobě, bez rozptýlení, bez výmluv.

A tak tuhle éru uzavírám větou: Všechno krásné jednou končí. Ale právě díky tomu může začít něco nového.

🔜 V dalším článku tě vezmu do nové etapy – jaké to bylo nastoupit na college, co všechno se změnilo a jak vypadá život zcela bez „známých tváří”.