Jak už jsem zmiňoval v článku ‘’Začátek nové etapy: College, pravidla a realita’’, tady jsem byl rozhodnutý se na celou Austrálii vykašlat.
Pamatuješ, jak jsem psal o vzestupech a pádech? Tak tady jsem si sáhl na dno. Fyzicky, ale i psychicky. Den má 24 hodin, ale v té době mi to rozhodně nestačilo. Věřím, že nejsem jediný, kdo tohle zná.
Ve škole nám začala povinná praxe – 5 týdnů v restauraci, 20–24 hodin týdně bez nároku na výplatu. Nezní to tak hrozně, že? Jenže já potřeboval z něčeho žít. Takže jsem zároveň chodil i do své oficiální placené práce, kde byl limit 24 hodin týdně.
V té době jsem pořád dělal v kuchyni jako umývač nádobí. Zeptal jsem se, jestli si můžu praxi udělat přímo tam – a mohl. Restaurace byla na školním seznamu.
Tak to začalo: ráno praxe, večer práce. Nebo obráceně. Jelikož mě už v restauraci všichni znali, čekalo se ode mě, že budu vědět, co dělám. Jenže na place jsem byl snad jednou v životě na praxi na střední.
První den? Rovnou objednávky, nošení jídla, komunikace se zákazníky… A to v podniku, který byl trochu „fancy“.
Zákazník se mě zeptal, co je shakshuka. Já jen:
“I’m truly sorry sir, this is my first day. I’ll ask a colleague and come back to you.”
Totéž se opakovalo u vína, předkrmů, surovin, které jsem ani česky neznal. Mimo směny jsem se snažil učit, připravoval se doma – ale bylo toho tolik, že to prostě nešlo zvládnout. Občas jsem měl až 32 hodin praxe týdně – to byla ale moje chyba. Chtěl jsem se rychle zlepšit.
Dokonce jsem se dobrovolně učil dělat kafe ještě před směnami. Což se mi v budoucnu velmi hodilo.
Nejlepší byly směny s Martinou – ta československá dávka sarkasmu mě tam udržovala naživu 😀
Ze školy jsme dostali sešit, kam jsme měli po každé směně psát:
- co jsme dělali,
- co se nám nedařilo a jak jsme to vyřešili,
- kolik přišlo lidí,
- v kolika lidech jsme pracovali,
- co se zlepšit do příště…
Týdně jsem měl 6–8 směn a ke každé vyplňovat poznámky. Do toho vařit, prát, nakupovat, uklízet, a zvyknout si na nové ubytování.
A právě ubytování bylo další šok.
Měl jsem vlastní pokoj se záchodem, ale v domě nás žilo devět. Sdílená kuchyň a koupelna pro pět lidí, včetně mě. Čtyři spolubydlící byly holky z Indie – no, řekněme, že kulturní rozdíly byly… velké. 😄 Největší sranda byla, když společně vynášely odpadky – jedna držela dveře, druhá nesla pytel, třetí otvírala víko a čtvrtá se tomu smála.
Do toho všeho mi spolužačce z Francie (Mallory) zamítli studentská víza. A nebyla jediná – stejný osud potkal dalších 6–7 lidí z mé třídy. Čekali půl roku a víza nedostali. Já je měl potvrzené za jeden den – dal jsem si ale záležet, abych měl vše jak má, a aby vše souhlasilo.
Wout z Nizozemska, Vanda ze Slovenska, Jessica z USA – ti všichni platili za přezkoumání rozhodnutí (cca 50.000 Kč), aby zkusili zůstat. Odpověď do teď neobdrželi.
Co dalšího? Austrálie vymazala náš obor z listu potřebného pro trvalý pobyt (PR).
Studium Diploma of Hospitality Management tak ze dne na den ztratilo smysl – pokud jsi si chtěl v Austrálii vybudovat budoucnost.
Všechno se sešlo. A ne v dobrém, opět.
Byl jsem připravený koupit letenku. A odletět pryč.
