Po pěti týdnech školních prázdnin jsem se opět vracel do školy. Tentokrát ale k pláži – přesněji do kampusu na Scarborough Beach.

Jak jsem psal už dřív (viz článek), měnil jsem kampus z centra města právě sem – a měl jsem pocit, že to bude „trochu jiné“.
Nečekal jsem ale, že to bude taková paráda.

V Austrálii jsem byl už čtyři měsíce, moje angličtina se za tu dobu znatelně zlepšila a tentokrát jsem neměl žádné obavy ze změny prostředí.
Nový kampus byl menší – méně tříd, méně studentů, ale o to víc přátelský a otevřený.
Hned první den jsem potkal pár známých ze školy ve městě – a tady jsme naše přátelství ještě víc prohloubili.

Řeknu to narovinu – všechno si naprosto sedlo.
Lidi, atmosféra, nová učitelka Kim (mimochodem stejně stará jako já 😄) i to, že jsme byli jen kousek od oceánu.
Na rozdíl od městského kampusu, kde většinu tvořili studenti z Asie, tady u pláže to bylo mezinárodní – Španělsko, Itálie, Švýcarsko, Brazílie, Kolumbie, Japonsko, Česko… Byla z nás skvělá parta.

Konec kurzu ale přinesl první opravdu těžké loučení.
Jednoho dne většina mých spolužáků odletěla zpátky domů – a přišlo to klasické, tiché uvědomění, že se už možná nikdy neuvidíme.
Pro mě to byla emoční rána, která mi připomněla, že v Austrálii (a vlastně v životě) nic netrvá věčně.

Ale víš co?
Díky téhle škole mám kontakty po celém světě. A to je něco, co si s sebou odnáším navždy