Koncem května, konkrétně 23. května 2025, jsem oficiálně dokončil roční Diploma of Hospitality Management. A hned v pondělí ráno – poprvé bez budíku a školy – jsme se s přítelkyní probudili v Sydney, kam jsme vyrazili na výlet. Nejsem žádný cestovatel, ale byla to dobrá příležitost někam společně vypadnout …a oslavit, že to mám konečně za sebou.

Věděl jsem ale, že se blíží další změna – a že budu muset na nějakou dobu opustit Austrálii.

College byla jiná než cokoliv předtím..

Upřímně, jsem rád, že je škola hotová. Nebyla těžká, ale vyžadovala disciplínu. Měl jsem štěstí – vytvořili jsme malou partu, která držela pohromadě – Wout z Nizozemska, Vanda ze Slovenska, Mallory z Francie (která bohužel kvůli vízům musela odejít), a Jessica z USA. Ostatní studenti si šli většinou svou cestou, ale my jsme si pomáhali, řešili úkoly, učili se spolu a občas zašli i ven. Drželi jsme při sobě – i ve chvílích, kdy to bylo náročné.

College v Austrálii je mnohem jednodušší než škola v Česku – za rok jsem získal titul Diploma, který má podobnou váhu jako VOŠka.
Rozdíl mezi anglickou školou a college?
Angličtina byla o pohodě a zábavě. College byla vážnější, serióznější – ale právě proto mi pomohla angličtinu výrazně zlepšit. Bavil jsem se s lidmi na hlubší úrovni: o životě, vztazích, emocích. A to je ten jazykový růst, co člověka posune nejvíc.
Ale i tak – v momentě, kdy přijde téma jako „vaření“, zjistím, kolik slov mi chybí. Člověk se učí pořád.

Změna víza = odlet z Austrálie

Protože jsem se rozhodl dál už nestudovat, čekalo mě zažádat o Working Holiday víza. A kvůli podmínkám jsem musel požádat mimo Austrálii. Takže:
čekání na certifikát → žádost o víza → odlet (např. na Bali, do NZ nebo domů do Česka) → schválení víza → návrat.

Po návratu ze Sydney jsem v Hiltonu zjistil, že kvůli rekonstrukci baru budu mít jen 12 hodin týdně. To výdaje rozhodně nepokryje. Tak jsem si řekl:

„Nebylo by výhodnější počkat na víza na Bali?“
Nižší výdaje (teda aspoň jsem si to myslel 😅), teplo, změna prostředí. Rozhodl jsem se odletět co nejdřív.

Bali? Jo. Ale se spoustou zařizování

Měl jsem s Dio smlouvu na byt do 21. července – a pokud bych nesehnal nikoho nového, musel bych dál platit nájem. První den nic. Žádný zájemce. Přitom jsem už kupoval letenku, pojištění a zařizoval ubytování.

Naštěstí mě opět zachránila přítelkyně – doporučila mi web Flatmates, kde se hledají spolubydlící. Během hodiny od vložení inzerátu přišla první zpráva.
Irka. Domluvili jsme si prohlídku, sedli jsme si – a bylo vyřešeno.
Zaplatila dva týdny (včetně kauce), dal jsem jí klíč – a druhý den jsem letěl na Bali.

Za tři dny jsem zvládl vše zařídit. Bez ztráty. Riskoval jsem – ale bez risku není příběh.

Co s věcmi?

S Dio nám končila smlouva, takže jsem si věci nemohl nechat v bytě. Naštěstí tu byl Roman, který mi už dřív několikrát pomohl. Uschoval mi 70 % věcí – i když jsem v té době nevěděl, jestli se vůbec do Austrálie vrátím. Opět riziko. Ale i to je součást cesty.

Shrnutí?

Škola hotová. Výlet za odměnu.
Jen 12 hodin práce týdně.
Změna víz.
Za pár dní zabaleno, ubytování zajištěno, pokoj předán – a odlet.
Zní to hladce? No… počkej si na další kapitolu. Na Bali mě čekaly i těžké chvíle.