Neříkal bych pravdu, kdybych tvrdil, že jsem nebyl nervózní. Ale nebyl to strach – spíš adrenalin. Po letech snění jsem konečně stál na prahu. Připravený opustit všechno známé: rodinu, přátele, pohodlí i jistoty. A vydat se 14 000 km daleko – do úplně jiného světa.

Nejtěžší bylo loučení. Vidět taťku na měkko (poprvé v životě). Ségra (10) statečně zadržovala pláč, dokud se nezabouchly dveře. Pak to pustila. A já? Já byl natěšený – plný pocitu NEZNÁMA, NEJISTOTY, ale i ŽIVOTA.

Byl pátek 8. září 2023 a já vyrážel směr Praha. K letišti mě vezli kamarádi – Radim, Jura, Slaďan, a v druhým autě Mihy, Pája a Eliška. Děkuju vám, že jste tam byli. A jo, sorry za to drahý parkování, haha.

Před sebou jsem měl tři lety:

• Praha → Amsterdam (1h 30min)
• Amsterdam → Singapur, letiště Changi (12h 40min)
• Singapur → Perth (5h 10min)

Už první vzlet z Prahy byl pro mě zážitek. V životě jsem letadlem neletěl, a teď mířím rovnou na druhý konec světa. Když se zvedl trup letadla a já se díval z okýnka na mizející Česko, měl jsem v sobě zvláštní klid. Pocit, že teď se to děje. Že tohle je začátek něčeho nového.

V Amsterdamu jsme přistáli v 15:50. Let do Singapuru měl být ve 20:50, ale zpozdil se o dvě hodiny kvůli technické závadě. Přeorganizovali nám místa – a z uličky mě přesadili doprostřed. Čtyři sedadla v řadě. Na levé straně dívka, co spala doslova celou cestu. Na pravé straně mladý pár ležící jeden přes druhého. Chtěl jsem se v letadle projít, ale za 12 hodin jsem vstal jen jednou – na záchod.

Přistáli jsme v Singapuru něco po šesté večer. V letadle nám oznámili, že pasažéři do Perthu musí hned přestoupit – letadlo na nás čeká. Vyšel jsem z jednoho gate a hned vedle už byla brána do Perthu otevřená a připravená ke vzletu. Stihli jsme to tak tak.

A pak už jen pár hodin a… v neděli 10. září ve 1:30 ráno jsem poprvé vkročil na australskou půdu.

Perth mě přivítal deštěm a 16 stupni. Vyzvedl mě bílý transit a dovezl do nového ubytování. Lehce jsem se prospal a hned ráno vyrazil na svůj první den do školy. Ale o tom až příště.

Dneska je 26. června 2025. Sedím na Bali, čekám na další víza a ten pocit nejistoty je tu zas. Jenže tentokrát už ho znám. Vím, že právě v něm se skrývá růst.

A možná právě proto tenhle blog vzniká. Abych tyhle okamžiky zachytil. Pro sebe – a třeba i pro tebe.