Jedna z věcí je, že celý den strávený v letadle z Austrálie zpět do Česka je celkem náročný. Druhá věc je cena – zpáteční letenka se dnes pohybuje okolo 45 000 Kč a více. Samozřejmě pracuji na tom, abych se domů v nejbližší době znovu podíval – a zároveň ukázal Reině, odkud vlastně pocházím.
Pro spoustu lidí jsme my Češi docela exotika. Často jsem pro ně úplně první Čech, kterého kdy v životě potkali. Na druhou stranu já sám jsem zde v Perthu, kde momentálně žiji, potkal už minimálně 10 Čechů a Slováků – a to bez jakéhokoliv cíleného vyhledávání. Oťase jsem potkal hnedka první měsíc po příletu do Austrálie když jsem chodíval po restauracích a hledal práci – byl to manažer jedné restaurace. Romana jsem potkal stejný měsíc, když jsem začal pracovat v australské restauraci, pracovali jsme tam spolu dohromady rok. Nikču jsem potkal ve zmrzlinárně s Celou, kterou jsem potkal ve škole. Stejně tak jsem potkal i Kláru, v další škole. V restauraci, kde jsme s Romanem pracovali jsme potkali i Martinu, a Juraje. V jednu chvíli jsme tam byli Československý gang 😀 Dále to byla Kristyna, která pracuje jako školitelka na další škole kde jsem studoval. Tam jsem potkal i svoji spolužačku Vandu. Po změně práce, kde jsem začal pracovat jako barman v Hiltonu – zde byla manažerka Andrea. No mazec, že? 😀 Všude kam jdu, je nějaká Česká/Slovenská stopa. A i přesto jsem pro mnohé prvním Čechem, kterého potkali.
Teď ale k věci, o které bych chtěl hlavně psát.
V Austrálii jsem si všiml, že existují dva typy lidí:
První typ:
Přijet do Austrálie, procestovat ji a vrátit se zpět domů.
Druhý typ:
Přijet, okusit místní životní styl, a pokud to dává smysl, najít cestu, jak tu zůstat.
Já patřím k tomu druhému typu. A nejsem sám – spousta Čechů a Slováků to má podobně. My víme, jaký je život tady a jaký zpátky v Česku nebo na Slovensku. Počasí, lifestyle, pracovní příležitosti i finanční možnosti jsou zkrátka neporovnatelné.
Po více než dvou letech strávených v Austrálii si už dnes nedokážu představit, že bych se natrvalo vrátil zpět do Česka. Nic ve zlém – mám naši zemi rád, vždy se budu rád vracet za rodinou a přáteli. Ale ten životní styl, který jsem tady zažil, mi sedí na jedničku.
Byl jsem ale i v bodě, kdy jsem byl rozhodnutý z Austrálie odletět. Bylo to zhruba po roce pobytu a období, které jsem tehdy prožíval, bylo extrémně náročné – psychicky i fyzicky. Byl jsem na dně. A než se všechno najednou otočilo, nepřemýšlel jsem ani tak o návratu domů do Česka, jako spíš o tom, kam jinam bych mohl letět a případně tam i zůstat. Ve hře byl Nový Zéland, Kanada, Malta, ale i Kypr. Jak už ale víte, nakonec se všechno obrátilo.
Pointa celého článku je jednoduchá:
Jakmile jednou vyzkoušíš život v zahraničí, přestaneš po čase přemýšlet nad tím, kdy se vrátíš domů. Místo toho začneš přemýšlet nad tím, kde by se ti dobře žilo, nebo jakou zemi navštívíš příště. A protože už máš zkušenosti se životem v cizině, jazykem a vyřizováním věcí kolem, nepřijde ti problém řešit víza, pojištění, bydlení nebo práci.
Příležitostí, které zahraničí nabízí, je nespočet. Ostatně i to, že dnes pracuji FIFO, je samo o sobě něco, o čem by mě dřív ani nenapadlo, že bych mohl někdy dělat. O FIFO píšu více zde.
Pamatuji si také, že jsem měl kdysi na svém bucket listu Bali. Z Česka to byla spíš destinace pro lidi, kteří si to mohou dovolit – pro mě jako studenta to tehdy nebylo úplně realistické. A dnes? Bali mám 3,5 hodiny letu a letenku klidně za 3 000–4 500 Kč. Více o Bali zde.
Tento článek bych rád zakončil jedním uvědoměním. Po splnění cíle dostat se do Austrálie mi život začal nabízet stále více a více příležitostí. Možná je to tím, že jsem poslechl své srdce a letěl tam, kam mě to táhlo. Kdo ví.
Tak či tak – příležitostí je pro každého nespočet. Důležité je nebát se riskovat a jít si za tím, co tě vnitřně táhne.
Risk přináší příležitosti, lekce i zkušenosti. Pokud v životě neriskuješ, zůstaneš pořád na jednom místě. A pokud ti to tak vyhovuje, je to v pořádku. Pokud ale uvnitř sebe cítíš, že chceš víc… na co čekat?
