Je čtvrtek 2. dubna a já opět letím do práce. Tentokrát jen na týden, protože první let jsem zmeškal kvůli tropickému cyklonu a pak jsem si vzal i pár dní dovolené.

Sedím zrovna v autobuse, který mě veze z Karrathy do Pannawonicy. Přistáli jsme v Karrathě a teď mě čekají dvě hodiny cesty do malého městečka, kde žije přibližně 680 lidí. V autobuse si pouštím “Time After Time” od Cyndi Lauper a v hlavě si přepočítávám, kolik dní mi tu ještě zbývá odpracovat. Zbývají mi 2,5 swingu, což je něco málo přes měsíc.

Čím víc se blížím ke konci mých potřebných odpracovaných dní v daném regionu mimo město, tím víc se cítím zdrcený – ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky. Ty cesty z domova do práce, kde trávím dva týdny dvanáctihodinových denních směn, jsou náročné. A čím víc se blížím ke konci, tím to utíká pomaleji a pomaleji. Zbývá mi v podstatě jen poslední měsíc, ale když si to v hlavě představím, je to strašně dlouhá doba.

Už druhým měsícem přemýšlím, že bych změnil pracovní poměr z plného úvazku na brigádníka. Je to ale velký risk, protože bych neměl zaručené směny. A jelikož musím odpracovat poslední měsíc mimo město, bylo by nelogické takto riskovat.

Když vydržím další měsíc, mám v Austrálii takzvaně “koupený” další rok. Takže mi nezbývá nic jiného než vydržet.

No nic, přátelé. O měsíc později se vrátím k tomuto článku a budu vděčný za to, že jsem vydržel. Mějte krásné Velikonoce.